Ahojte,
ani neviem ako podať tento článok. Prestávam sa chápať, prestávam rozlišovať medzi rozumom a spontánnosťou. Prestávam si uvedomovať, čo vlastne od života chcem a strácam sa vo vlastnej hlave plnej rozlišných myšlienok.
Asi zatiaľ nechápate, čo tým chcem povedať, ale začnem pekne po poriadku.
V sobotu doobeda, som nemala čo stvárať, tak som si po dlhej dobe vzala ceruzku a papier a začala si kresliť. Lenže nie tak úplne náhodne. Chcela som vyjadriť svoje vlastné pocity, to čo potrebujem dať von zo seba inak ako slovami. Nerobím zo seba umelca, ani náhodou, ale premýšľala som, či sa vôbec hodím na medicínu. Áno, som človek, ktorý chce pomôcť druhým, ale stojí mi to za to? Čím sa k tomu viac blížim, tým viac mám pocit, že tam nepatrím. Je ťažké to vysvetliť, lebo zniem prelietavo, ale verte mi. Je mi z toho smutno.
Mojím snom je písať knihy, tvoriť a zanechať po sebe niečo (áno, to je môj skutočný sen!). Lenže doma takéto niečo nemôžem povedať, pretože dostanem krik od rodičov, že neviem čo je pre mňa správne, ale čím viac ma nútia ísť na medicínu, tým viac sa mi tá myšlienka protiví.
Včera som prišla na svoj blog a keď som pozrela na toplist bolo tam 50návštevníkov. Tak som hneď utekala pozrieť hlavnú stránku pri prihlasovaní a článok o tom ako mi je dobre samej bol článkom dňa. Ani neviete ako som sa hanbila, že práve tento článok čítalo toľko ľudí, pretože mám pocit, že tým článkom som si tak trochu viac srala do huby. Viete, ono dostávam sa do bodu, kedy sa všetko láme a potrebujem oporu (asi som ju aj našla, ale o tom neskôr ak sa stane lepšie) a veľmi som sa v tú chvíľu hanbila za tie slová, ktoré som do toho článku priniesla (ale neľutujem to.)...
Viete z čoho mi je najviac smutno? Že tlakom od rodičov, vlastne strácam sebaistotu a neviem kam ďalej.. a chce sa mi plakať. Lebo ja, tá čo zmierená s budúcnosťou tak veselo písala o tom, kým chce byť, zrazu vie hovno o tom, kým sa chce stať a čo chce so svojou budúcnosťou robiť. Bojím sa jej...

toto ma hnevá najviac.
to čo som "nakreslila" v zápale hnevu.
nie som tumblr holka.
nemam depky.
len som sa chcela vypísať niekam, kde mi ľudia nevidia do oči a nerobia si srandu typu "timea bože prestaň, to nie si ty, vzchop sa"
Vaša Brunet.


Comments
Dělej to, co tě baví. Né vždy se musí poslouchat rodiče, hlavně když jde o tohle.
Já nikdy nepochopím, proč to někteří rodiče dělají, takhle dítě do něčeho nutit. Vždyť pokud to člověk sám nechce, tak to stejně nedopadne dobře.
Možná ti pomůže, podle čeho jsem se rozhodovala já. (Naši mi teda do toho nekecali, vlastně nikdo.) Jednoduše jsem se vykašlala na to, kolik peněz mi dané zaměstnání může přinést a bla bla a sesumírovala jsem si to, co mě baví a zajímá. Má logika byla následující: Spousta, možná dokonce většina lidí, stejně nakonec nedělá to, co vystudovali. Když už zabiju dlouhé roky života studiem vysoké školy, tak ať mě to aspoň baví. A když budu mít štěstí, bude mě pak bavit i mé budoucí zaměstnání. Jsem čerstvě v prváku a zatím jsem v jednotlivých předmětech jako Alenka v Říši divů, nadšená úplně ze všeho.
Naši mě taky nutili se podvolit, i když už jsem byla starší. Je to ale chyba, kterou si dodnes neuvědomili. Proto se klidně snaž udělat své rozhodnutí
O tomhle jsem slyšela, byla jsem toho svědkem u mých kamarádek a vrstevnic, kdy je rodiče nutili a chtěli aby šli tam, kam si oni myslí, že bude nejlíp.
Nikdy jsem to nechápala a litovala je, moji rodiče se se mnou vždy bavili, dávali mi možnost výběru, řekli svůj názor ale nikdy se mě nesnažili ovlivnit, jen mi poradili, řekli co si myslí a vždycky jsme se shodli a pobavili se o tom. Vystudovala jsem tu nejlepší střední jakou jsem mohla a byla jsem tam šťastná... teď na VŠ to sice není úplně dle mých představ, ale věřím, že se všechno v dobré obrátí a nekonec to bude tak jak má.
Brunet/Timka rozhodni se podle sebe, jdi za hlasem svého srdce, za hlasem tvé duše, i kdyby to mělo stát hodně sil, úsilí a trápení. Věř, že jen to co chceš TY tě udělá šťastnou ne TO, o čem se tě snaží někdo přesvědčit, nebo TO, kde tě chce někdo mermomocí natlačit...
Poskládej si otázky, jestli to, co děláš a o co se snažíš doopravdy chceš, jestli ne, tak nemá cenu, aby jsi mrhala čas na něco, s čím nebudeš spokojená... čekalo by tě jen trápení... možná ne hned, ale časem by tě to stejně dostihlo...
Postav se proti tomu, co by tě mohlo dělat nešťastnou, co by tě nebavilo a ubíjelo...
Držím palce ♥ pro Tvá dobrá rozhodnutí a tím spojené krásné dny s úsměvem
Myslím na tebe!
To že rodiče ti říkají něco takového, musíš ignorovat. Musíš si vybrat sama. je skvělé pomáhat ostatním, ale tím že budeš dělat to co nechceš, si to zhnusíš a pak to bude vidět na tobě i v práci. Dělej jen to co tě baví. O to jde.:)
To že rodiče ti říkají něco takového, musíš ignorovat. Musíš si vybrat sama. je skvělé pomáhat ostatním, ale tím že budeš dělat to co nechceš, si to zhnusíš a pak to bude vidět na tobě i v práci. Dělej jen to co tě baví. O to jde.
Nebuď jako lidé, co si práci vybrali jak nechtěli a teď dělají co nechtějí. Byl na tebe nějaký pracovník někdy tak nepříjemný, že jsi mu měla chuť říct: "Když vás ta práce nebaví, nedělejte ji." A teď si to uvědom. Tohle by mohl někdo říct tobě, ale ty nebudeš mít zrovna možnost couvnout. Rozmyslí si co chceš dělat a neohlížej se jen na ostatní. Ty z toho budeš mít peníze, ty se tak budeš živit a tebe to musí bavit.
Nemysli na peníze.
Slyšela jsme jak nějaký profesor udělal průzkum aby děti napsali co chtějí dělat a co je baví. A popravdě, i kdyby nezáleželo na penězích. každý psal své koníčky. Támhle ten chce psát knihy a támhle ta jezdit na koni. On jim řekl jen: Fajn.. Dělejte to. Dělejte to, co vás baví. Dokud můžete. nedovolte, aby jste si pak jako staří říkali - mrzí mě že jsem neudělal tohle a tohle..
A to samé ti říkám i já.
Taky se mi stalo, že můj článek byl článkem dne, ale byl to zrovna jeden z těch horších článků, takže se mi to vůbec nelíbilo.
Moji rodiče po mě chtějí jenom to, abych byla chytrá, jsem ve druháku na střední a stále mě nutí mít vyznamenání, nevím, no... naštěstí do budoucího povolání mi kecají jen ve smyslu, že ze mě musí být něco normálního. A mám teda stejný sen jak ty, chci, aby bylo moje jméno zapamatováno.
Přeji hodně štěstí ve všem. :)
Rodiče by tě měli podpořit v tom, co chceš dělat. Je smutné, že ti tví tě nutí jít na medicínu.
Mě taky baví psaní a původně jsem přemýšlela, že bych šla na novinářku, ale pak jsem si uvědomila, že novinařina není nic pro mě. Baví mě psát povídky a tak, jednou bych chtěla napsat knihu, ale když vidím, jakou špínu někdy hážou na lidi v novinách, řekla jsem si: ,,Tohle opravdu dělat nechci a nebudu." Pak jsem si teda dala přihlášky na gymnázium a na pedagogické lyceum. Ve finále jsem šla na gympl a oba moji rodiče moje rozhodnutí respektují. Táta s tím měl sice nejdřív trochu problém, ale já mu vysvětlila, jak se věci mají.
Je to tvoje rozhodnutí! Dělej co tě naplňuje a co tě baví!